Skoro každý zákon, který k nám do Senátu přijde ze Sněmovny, si z daní českého poplatníka ukousne další kousek. Že by naopak nějaký ministr šetřil, rušil zbytečné agendy a nenutné státní instituce, o takovém smělém činu se našinci může jenom zdát. A tak vláda naprosto zbytečně zavádí do škol zásady finanční gramotnosti a povýšeně poučuje zadlužené nešťastníky, když sama svým chováním ukazuje, že nejlépe se dnes žije na dluh.

Ono je to totiž jednoduché: když se nedává z vlastní kapsy, ale z peněz vybraných od občanů, to se to lehce rozděluje, to se to dělá štědrého. A tak bez uzardění zřizujeme nové státní úřady (Digitální informační agenturu s ročním rozpočtem 2,9 milionů, Národní sportovní agenturu s rozpočtem 7,9 milionů nebo dětského ombudsmana s rozpočtem radši vůbec v důvodové zprávě neuváděným). 

O výdajích se prostě v politice vůbec nediskutuje. Pravidelně se ministrů naší vlády, předkladatelů zákonů i svých kolegů v Senátě ptám, kde na další výdaje chtějí vzít. Odpovědí se ovšem obvykle nedočkám. Nedávno na mé pochybnosti o tom, zda jsme schopni všechna ta „dobra“ rozpočtově unést, kolega senátor odvětil, že požádáme o další úvěr, což prý se českého občana vůbec nedotkne. 

Ukazuje se, že kdejaká „dobra“ jsou svatá a nesmí se ani diskutovat, pochybovat, ani klást otázky, kdeže na všechna ta „dobra“ má náš stát vzít. To pak člověk vypadá jako asociální nepřející nelida. Naprosto tabu témata jsou všechna zvířata, všechno zbrojení, všechen sport a všechna kultura. Na tahle „dobra“ se peníze musí najít vždy, jak mi na posledním zasedání pléna nadšeně jako malé holčičce vysvětlovala služebně nejstarší senátorka. Tak to prostě v politice chodí. Podobně tak se ministr kultury tuhle ani nenamáhal odpovědět mi na otázku, jakou lepší službu či přidanou hodnotu dostane český daňový poplatník za tu skoro miliardu, která se vybere na poplatcích za činnost Českého rozhlasu a České televize. 

Naivně stále věřím, že česká vláda, poslanci, senátoři a všichni čeští politici mají na zřeteli zájmy svých občanů, voličů a daňových poplatníků. Naivně jsem si také myslela, že naším úkolem je neustále sledovat efektivní vynakládání prostředků, které přece nejsou naše vlastní nebo ničí, ale stát je vybral od daňových poplatníků a s péčí řádného hospodáře má každou korunu výdajů uvážlivě vynakládat na to nejakutnější, co stát zajišťovat má a musí. Šetření se vždy něčeho a někoho dotkne. Ale vždy je něco za něco. Podporou jednoho bude chybět jinde. Především v poplatníkově peněžence.